Úspěch v Olympiádě v českém jazyce
V Olympiádě v českém jazyce, okres Brno-venkov nás zastupovali dvě žákyně. Anna Strašáková se umístila na 9. místě a Monika Koširová se umístila na 11. místě. Okresního kola se zúčastnilo celkem 54 žáků. Jejich oceněné články uvádíme níže:
Tahle vůně mi připomíná…
Moje babička byla skvělá žena. Celým srdcem milovala své tři syny i třináct vnoučat. V době, kdy jsem ji znala, byli už její sourozenci i manžel po smrti. Což ji nepředstavitelně bolelo. I přes to byla vždy na všechny milá, pomáhala nám a trávila s námi spoustu času. Já už si ji ale bohužel nepamatuji tolik, jak bych chtěla.
Byla sobota. Jaro už rozpustile pobíhalo na loukách, rozezpívalo ptáčky a roztančilo všelijakou zeleň. U nás doma se marodilo. Všichni chtěli skotačit a hrát si na zahradě, jarní rýma nám ale zkazila plány. Když jsem kolem sedmé ráno seběhla do kuchyně, plánujíce dát si pořádnou snídani, viděla jsem naši maminku. Brala do ruky proutěný košík a rukavice. Viděla jsem, že má na sobě oblečení na ven. Bez přemýšlení jsem se proto zeptala, kam jde. Maminka se na mě usmála a vysvětlila, že jde trhat kopřivy na kopřivový čaj. Do obličeje se mi vkradl bolestivý výraz. Z vlastní zkušenosti vím, že trhání kopřiv, ač s rukavicemi, není zrovna příjemné. Nic jsem ale nenamítala. Kopřivový čaj jsem neměla opravdu dlouho. Vůbec jsem si nepamatovala jeho chuť ani vůni.
Kopřiv máme na zahradě opravdu dost. Proto mě nepřekvapilo, že maminka byla za chviličku doma s plným košíkem. Za chvíli už se vyvářely ve velikém hrnci plném vody. Nejdřív se nic nedělo, za malý okamžik se ale ve mně začaly mísit pocity nostalgie, smutku i radosti. Vůně z čaje byla opravdu silná. A mně za chvíli došlo, proč mi začínají slzet oči. Kopřivový čaj nám vždy dělala babička. Vzpomněla jsem si na rozinky v čokoládě, kterými nás rozmazlovala, na rohlíky s marmeládou, hrnce kakaa a nakrájená jablíčka. Na to, jak mi říkala baletko, i když jsem byla gymnastka a na to, jak nám vyprávěla o tom, jak zabloudilo kuřátko. Vzpomínky se mi nahrnuly do mysli a já byla vděčná za vše, co jsme s babičkou zažili. Mým uslzeným očím nepomohlo ani to, když ze dveří vykoukli mí bráškové se slovy „Tady to voní jako babička.”
Anna Strašáková, 9. třída
Mezi základních pět smyslů člověka patří čich. Už od malička začínáme rozpoznávat různé vůně. Přes vůni voňavých peřinek nebo čerstvého chutného oběda od maminky, na jaře pestře rozkvetlou louku nebo čerstvě posekanou trávu na zahradě. Poznáme ale i zápach doutnajícího ohně nebo zarostlého zeleného rybníka.
Za celý život jsem si stihla několik vůní oblíbit. Jedna z nich je třeba vůně v květinářství. Tam se to přece vůněmi úplně hemží. Pokaždé, co do květinářství přijdu, je to úplně, jako když vystřelí nějaký ohňostroj! Cítím silné veselé vůně, jako by hrály všemi barvami, ale i něžné a sladké. Některé mi přijdou i trochu štiplavé, jako by mě vždy trochu napomenuly.
Další vůně, kterou mám ráda, je vůně lesa. Je taková osvěžující a uklidňuje mě. V lese můžeme cítit například smůlu nebo čerstvé mladé smrkové stromky, které krásně voní. Někdy mi ale vůně lesa připadá i temná a jakási těžká, jako by se linula po zemi pokryté spadlými listy, jehličím a mechem. Mám z ní pocit, jako by byla až magická. Jak kdyby se přede mnou měla objevit chatrč, kde bydlí stará čarodějnice a míchá tam lektvary ze vzácných bylinek, které v lese nasbírala.
Mám moc ráda i vůni po dešti. Vždy si představuji, že se déšť touto vůní loučí a vítá zpět na oblohu slunce. Zanechává po sobě jakýsi pozdrav v podobě vůně. Jít na procházku po dešti je radost.
Na prvním místě ale není ani jedna z těchto tří vůní. Ze všeho nejradši mám vůni velmi známou. Je to jedna z těch, kterou znám už od malička. Je to vůně domova. Cítit to je nepopsatelný pocit. Vůně domova je spíš taková směs všeho možného, ale dohromady tvoří překrásnou kombinaci. Vím, že když jsem doma, můžu si zde odpočinout, vypustit všechny myšlenky a relaxovat. Proto ji mám ze všech nejradši.